Lidé Albánie

Tento článek jsem se rozhodl napsat na základě statistiky. A to konkrétně mojí statisticky nejčastější odpovědi na otázku: „Proč vlastně rád jezdíš do Albánie?“ Moje nejčastější odpověď (87,6%) je – kvůli lidem. Prostě v Albánii jsou skvělý lidi.

Tato odpověď je u mě, introverta, který vlastně lidi moc nemusí, dost překvapivá.

No a tak jsem se rozhodl sepsat pár zkušeností, které mě ovlivnily natolik, abych nejčastěji řekl „kvůli lidem“ a ne „kvůli přírodě“.

Zážitek první – oprava auta v Peshkopi

Tato příhoda se odehrála tuším v roce 2016. Byli jsme autem u jezer Mičekut, což je skupina jezer skoro 2 000 metrů nad mořem. Cesta k jezerům byla opravdu extrémně obtížná a na jednom autě jsme utrhli tlumič na zadním kole.

Následně jsme sjeli do údolí a zastavili v jednom penzionku (spíše guesthouse) a začali problém řešit. Majitel, když zjistil, že se jmenujeme stejně (Vladimír), tak anglicky prohlásil něco ve smyslu – Vladimir must help Vladimir!

A jal se telefonovat. Protože se nám něco podobného stalo rok předtím v Bulharsku a sehnat tlumič se nám nepodařilo, tvářili jsme se na jeho snahu poměrně skepticky. Asi po 10 minutách za mnou přišel a vyžádal si VIN kód auta. To už vypadalo zajímavě.

Po dalších 10 minutách přišel a oznámil, že to není tak jednoduché. Svorně jsme mu potvrdili, že to opravdu není tak jednoduché a že ani v Bulharsku se nám nepodařilo tlumič sehnat. On odvětil, že to nebude hned, protože tlumič je v Makedonii, ale když vydržíme 2 hodiny, tak vyrazí rychlá spojka na motorce a tlumič přiveze. To už nám spadla brada a opravdu – po dvou hodinách jsme vyrazili autem do městečka Peshkopi, kde nám v servisu vyměnili tlumič a jelo se vesele dál.

Tato příhoda vystihuje jednu skvělou vlastnost – Albánci neakceptují „nejde to“. Prostě udělají první poslední aby to šlo.

Zážitek druhý – meloun 2 000 metrů nad mořem podáváme zásadně chlazený

Druhý zážitek je ze stejného výletu jako ten předchozí. Nocovali jsme 2 000 metrů nad mořem u jezer Mičekut a ráno za námi přišli pasáci ovcí. To je v Albánii poměrně běžné, ačkoliv hory působí pustě, většinou je někde v okolí stádo ovcí a u něj pár kluků a psů, kteří stádo hlídají.

Tak tedy přišli dva kluci a dali jsme se do řeči. Oni albánsky, my anglicky, povídali jsme si o horách, ovcích (aspoň myslím) a mě napadlo, že bych od nich koupil ovčí sýr.

Zkouším si výrobu sýru jako místní

Miluju sýr v horách! Horské louky v Albánii jsou totiž plné voňavých kytek a bylinek a tato vůně se dostane do čerstvého sýra, který se vyrábí přímo v horách. Jíte sýr, kolem voní kytky, bylinky, svítí sluníčko, mobil nemá signál a vám patří všechen čas světa…. No prostě – říkám klukům, že bych koupil sýr. Pantomimou ukazuju na ovci a snažím se vysvětlit, že chci sýr, abych si ho mohl dát s chlebem.

Kluci nejprve nerozuměli, ale následně pochopili a pozvali nás k sobě do salaše. A protože se na návštěvu nechodí s prázdnou, beru pár piv a jde se. Jeden z kluků v salaši mluví výborně anglicky, studoval vysokou školu v Tiraně. Po škole zjistil, že mu město nevyhovuje a vrátil se domů do hor. Bavíme se o všem možném a mezitím na stůl přistane skvělý sýr a kalíšek rakije. K rakii za chvíli přibude káva, protože káva a rakije jde samozřejmě dohromady, to ví v Albánii každý.

Kluci nám vysvětlují, jak se žije v horách a my jim zase ukazujeme, kde všude jsme v Albánii byli. Jsou nadšení, že se někdo vydal z Čech až k nim do Albánie a to mi připomíná, že jsem jim přinesl pivo. Dávám jim Plzeň a vysvětluju, že to je pivo z Čech a že naše pivo je nejlepší. V tu chvíli už je jasně cítit, že už nejsme turisté, ale jsme jejich hosté. To v Albánii vždy něco znamená. Albánci říkají, že první v jejich domě je Bůh. A druhý je host. Tohle berou opravdu vážně, jak mladí, tak staří.

Po snězení kilového sýra jsme další odmítli a kluci se zachmuřili, že už nevědí co nám víc nabídnout. To nevadí, uklidňuju je, je teprve 10 ráno a už jsme snědli sýr, dostali rakii, kafe a opravdu víc nepotřebujeme.

V tu chvíli se jeden rozzáří a říká – meloun, máte rádi meloun? Aniž by čekal na odpověď, odběhl a po chvíli se vrací s velkým vodním melounem. Meloun chutná výborně a je ledově studený, v horkém létě osvěžující. Když jim ho pochválím, tak se na mě s vážnou tváří podívají a odvětí – my tady u jezer Mičekut vždy podáváme meloun jedině ledově vychlazený.

Od té doby jsem zažil mnoho setkání s pohostinnými Albánci, ale tenhle vyčnívá. Kluci, kteří do hor vše vozí na oslech nebo nosí na zádech, se s námi rozdělí o meloun a sýr. Absolvent vysoké školy, který se radši vrátí do hor, než by se honil za úspěchem v Tiraně…

Kluci od jezer Mičekut jsou pro mě navždy symbolem albánské pohostinnosti.

Zážitek třetí – Bruno Musa a jeho olivový olej

Od začátku našeho projektu LiveAlbania jsem chtěl najít dobrý olivový olej. Oliváč miluju a chtěl jsem taky v sortimentu něco, čemu rozumím. Ne, že bych nebyl expert na BIO kosmetiku od Bees and Trees (jsem), ale oliváč je mi tak nějak blíž. Protože na pobřeží jsou olivové sady vidět často, říkal jsem si, že to nebude problém. Jenže to nebylo tak snadné. Chtěl jsem organický olej, nebo přinejhorším extra virgin, protože miluju, když má jídlo výraznou chuť.

Dvakrát jsme vytipovali dle doporučení a internetu zajímavého výrobce a dvakrát to nevyšlo. Buď vyráběl jen málo a neexportoval, nebo rovnou skončil s výrobou.

Ale protože jsem jako Albánci a jen tak se nevzdám, hledal jsem dál dál a našel Musai Olive oil. Podle fotek to vypadalo krásně, ale bohužel jak praví klasik „Google mapy a papír snesou všechno“, nedělal jsem si velké naděje. Když jsem pak kličkoval mezi krátery v asfaltu na ospalé albánské vesnici, tak už jsem nečekal vůbec žádné zázraky.

Výrobní hala vypadala úplně opuštěně, nikde žádná „podniková prodejna“, nic. Okay, povídám si, když už jsem dojel až sem, tak jdeme dovnitř. Uvnitř nikdo, tak pozdravím a čekám. Přichází týpek v montérkách a já mu s malým nadšením vysvětluju, že sháním olivový olej, že bych ho potřeboval víc a hlavně ve skvělé kvalitě a jestli o něčem neví.

Týpek poslouchá a nic neříká, jen souhlasně pokyvuje hlavou. Když domluvím, tak mě vezme a kousek dál a postaví mě před velkou výstavku trofejí a spustí:

„Děláme organický olivový olej, špičková kvalita. Třeba tady je diplom z Itálie, tam vyhráváme každý rok. Taky jsme vyhráli na Tchaj-wanu, potom taky v Japonsku a tak všude. Kolik toho chceš? Jednu paletu? Nebo dvě? A vůbec – nejdřív ochutnej, tady je organický a tady extra virgin. My exportujeme do Švýcarska, potom taky do USA a do dalších zemí mimo Evropu.”

Rázem mi dochází, že tady se hraje jiná liga. Bruno mi ukazuje vybavení (mimochodem nejmodernější v Albánii) a vypráví mi, že jejich rodina dělá olej už od roku 1995. Olej chutná skvěle, beru si na vyzkoušení pár lahví, abych si potvrdil, že bude chutnat i ostatním. Ale cítím, že tohle je pecka.

Po cestě domů ve mně rezonuje informace, že dělají olivový olej od roku 1995. Znamená to, že jejich podnikání se rozběhlo těsně před velkou krizí, která v Albánii proběhla v letech 1996 a 1997. Tehdy v Albánii zkrachovaly fondy, do kterých mnozí albánci vložili celoživotní úspory. Země byla na pokraji občanské války a proti nepokojům zasahovala armáda. Muselo to chtít odvahu a velkou dávku zarputilosti udržet v té době podnikání. To stejné později, když investovali do nových technologií, protože chtěli být nejlepší.

Tento příběh je pro mě jedním z důkazů o odvaze a zarputilosti Albánců. Jdou si za svým a nebojí se riskovat. A toho si vážím.

Zážitků z Albánie je samozřejmě mnohem víc a hlavně jich každou návštěvou přibývá. Albánie je totiž zemí příběhů – každá návštěva přináší nové situace, nová přátelství a nové zkušenosti. Tedy, pokud se nevydáte do Vlory a tam si nelehnete na celý týden na pláž. Potom se vám může stát, že žádné příběhy nezažijete! :-)

Vladimír

zakladatel projektu LiveAlbania